Jsme voda

Asi víte, že jsme převážně vodou. Ale jak to ví děti?! S přibývajícími slunečními paprsky pozorujeme v naší lesní školce zvláštní jev: děti touží po tom, aby si mohly sundat boty a pak se tryskem přiblížit k jedinému zdroji vody v našem lesním zázemí – k pumpě.

IMG_1449

A už to jede!

Tři běží pro konve, dva pumpují, další již pilně hloubí v písku nádrž, do které už už někdo leje čerstvě napumpovanou vodu. Mezi pumpou a pískovištěm už další dva permoníčci budují příkop, kterým se sice marně (do kopce), zato s velkou vervou, snaží poslat vodu k pískovišti. Někteří se rozčilují, že jim nejdou dostatečně vysoko ohrnout nohavice kalhot, jiní řeší, že se jim na mokré rukávy lepí písek, ale všechna úskalí jim nezabrání pokračovat v té horečné práci na společném vodním projektu.

Zajímavé je na tom také to, že v tuto chvíli je všech třináct dětí na jedné hromadě. Většinou jsou rozdělené do několika skupinek, které se zabývají tím, co je aktuálně nejvíc zajímá. Ale teď? Všichni společně! Bez rozdílu!

Sluníčko sice svítí, ale ještě moc nehřeje. Voda je neuvěřitelně ledová! Trochu váhám, jestli to, co se právě děje,  je to pravé. Co řeknou rodiče? Neonemocní někdo?

Jenže pak si uvědomím, že tím hlavním navigačním systémem bytosti zvané člověk je radost. Radost, na kterou my dospělí hooodně často zapomínáme. Někdy je to něco, co už si takzvaně nemůžeme dovolit, něco, co už se od nás neočekává, něco, co už leckdo z nás ani neví, co je… a další „level“ je oddat se té radosti! Umíte to ještě? Umíte se (bez pomoci různých nejmenovaných látek) třeba smát tak, že vás bolí břicho?

A pak se podívám na ně. Na naše velké učitele. Takový zápal, takové nadšení, taková

RADOST!

IMG_4254

A zapomenu na své obavy a prostě je nechám si to plnými doušky užívat.

Chvíli je pozoruji. Trochu jim závidím. A najednou ve mně začne hlodat – zkus to taky! Aha! Boty už mám dávno sundané, ale jít do té špíny? Nechat se obalit bahnem a pískem? Jak to pak budu sundávat? Hm… tak jo. Zkouším. Studí to. Lepí to. Ale víte co? Je tu supéééér 🙂

Tahle zkušenost mě opět přivádí k tomu, jak moc nás omezují naše stereotypy. Celé dětství jsem poslouchala, co se všechno má a co se naopak nemá. A proč to tedy ani nemám zkoušet. A tady jsem. V půlce života, tváří v tvář bandě dětí a s tendencemi jim vysvětlovat, že tohle se opravdu nemá! Že přece můžou nastydnout!

Zajímá mě, co z těch vět, které nejčastěji dětem říkáme v dobré  víře, že je od něčeho uchráníme, je opravdu pravda pravdoucí? Jak ten náš svět opravdu funguje?! Protože víte co? Žádné z dětí druhý den nechybělo ve školce. Žádný rodič si nestěžoval, že dítko je špinavější, mokřejší, či nevímcovější než obvykle.

Naprosto to shrnul náš nejzvídavější chlapeček, když jsme zavírali tento den brány školky, s tím nejrozzářenějším výrazem ve tváři:

„To jsme si to dneska užili, co?!“

Takže rada pro vás: Zkuste to! Sundejte botu, ponožku a nožku vnořte do nejbližší kaluže. A vnímejte, co to s vámi dělá.

Jsme voda.

Jsme radost.

Jsme láska.

Jsme.

 

 

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře