Co mi dal a co jsem mu nechala já

Kdo!? No jo. Nejsem originální. Taky mám na mysli starý rok.

IMG_20171204_095345

Přechod ze starého do nového jsem strávila ve skrčené poloze, s ukrutně přeleženou nohou, jejíž polohu nebylo možné změnit, protože nebyl ani centimetr místa, kam by se dala přeložit. K tomu si ještě představte absolutní tmu a velmi velmi velmi horko a mokro. Jenže taky nechyběla fantastická atmosféra, sounáležitost, pospolitost, jednota a nevím, jak to vyjádřit jinak, byly zde také cítit síly, které nás několikanásobně přesahují, a přesto jsou naší součástí. Síly maminky Země, otce Měsíce, síly naprosto jedinečného místa, které od základu změnilo můj život.

Možná to někomu z vás něco připomíná, nebo si nechápavě ťukáte na čelo. Přelom roků jsem strávila propojením se s transformačním léčivým rituálem potní chýše, kterou v naší lesní školce připravuje báječný a mému srdci velmi blízký šaman Ivo.   Z chýše se nedalo utéct a tak jsem neutekla ani před zamyšlením se nad tím, co jsem v loňském roce prožila. Moc často taková zamyšlení neprovozuju, protože se spíš snažím svým žitím vplout každým okamžikem do bytí přítomného a tedy věčného. Ale tady to nešlo jinak.

Šaman nám vysvětlil, že duchové rádi slyší, když se radujeme z věcí, které se nám povedly a které v nás vykouzlily prožitky čisté radosti, a ještě raději jsou, když o těchto věcech mluvíme pěkně z plna hrdla, tedy nahlas.  A tak to vše muselo ven.

Rok 2017 se stal rokem, kdy přes mnohé překážky, nástrahy, okliky, záludnosti, radosti, smutky, stavy lenosti i neskutečné činorodosti jsem měla tu čest být účastníkem jedné velké cesty. Cesty, která se začala v mé hlavě objevovat před asi čtyřmi lety jako odvážná myšlenka, pokračovala přes potkávání se se spolusnílky a spolutvůrci, prokousávání se předpisy, zákony a vyhláškami, vyhazov z takzvaně seriózního zaměstnání (ó díky, síly (ne)mocné politické reprezentace našeho kocourkova), hledání cenově dostupné jurty, učení se trpělivosti a schovívavosti k těm, kteří nechápou, dešifrování komunikace s úřady, natáčení lesního dětského rapu, pronikání do zákrut účetnictví a ještě mnohého dalšího až po čtvrtý zářijový den, kdy jsme mohli radostně zvolat:

IMG_20171201_081525

Lesní komunitní škola otevřena!

Není to samozřejmě konec cesty. Jen se uzavřela jedna kapitola a nová se otevírá. Ale pro mě osobně tahle cesta od myšlenky k hmotě znamenala několik životních poznání, o kterých ani trochu nepochybuji, že jste je už mnohokrát slyšeli. Napíšu je sem ne proto, abyste (jsme) se s nimi seznámili, ale napíšu je proto, abychom posílili víru v ně. Aby i ve vás klíčila naděje, že sny může realizovat opravdu každý. Myslím opravdu každý!

  • Netlačit na pilu

S tím, jak syn rostl, rostly i mé obavy z toho, kam bude pokračovat po školce. V nejbližším okolí nebylo nic, co bych si dovedla představit jako pokračování volnosti a radosti z bytí v přírodě tak, jak jej prožívají děti v lesní školce. A tak jsem se v jednu chvíli dostala do pocitu „musu“. Škola musí vzniknout. Jinak umřu. Jenže když jsem se smířila s možností, že se to nepodaří, že třeba neseberu v sobě tolik odvahy, že okolnosti budou tak obtížné, že to vzdám, nebo že nebude tolik podobně naladěných rodičů, tak se mi velmi ulevilo. Došlo mi, že žádné „musí“ neexistuje. Tím jsem se uklidnila a věci se začaly dít tak nějak samy.

  • Vytrvej a nevzdávej to!

Hm. Dobrá rada, říkám si často. A vždycky si připomínám případy lidí, kteří to zkrátka nevzdali. Svět by byl ochuzen třeba o romány o Harry Potterovi, kdyby si paní Rowlingová řekla, že tomu třináctému vydavateli už zkrátka ten rukopis nepošle.  Taky si připomínám ten kreslený vtip, na kterém kope kopáč cestu k diamantům, a když už je stěna mezi ním a hromadou diamantů asi pět centimetrů široká, kopáč to zklamaně otočí a jde zpět. Co když u těch diamantů budu už zítra?! Otočím to dnes? (A kdo chce motivaci od našich největších učitelů, ať se zkusí zamyslet nad tímhle videem. Kolik pokusů byste dali vy?

IMG_20171205_125932

  • Věř

He. Někdy si říkám, že bych to i otočila. Ale už to nejde. Když se podívám za sebe, kam že bych se jako měla vrátit, vidím, že tahle cesta prostě už neexistuje. Nejde se vrátit z uvědomění do nevědomosti. Jasně. Můžu chvíli předstírat, že nemám tušení, jak moc ovlivňuje naše životy vše, co souvisí se školou a čím jsme si všichni prošli. Ale jak dlouho to vydržím tváří v tvář mému učiteli? Natož abych zapomněla natolik, že bych ho do nějaké takové instituce vyslala? Nemůžu. Jednou jsem otevřela tuhle Pandořinu skříňku a teď se musím vypořádat s tím, co jsem v ní našla. Takže jdu dál.

  • Připomínej si proč

Měla jsem tuhle slabou chvilku. Tak jo. Mívám je poslední dobou docela často. Tedy častěji, než by mi vyhovovalo. Jenže pak jsem narazila na tohle video

A vzpomněla jsem si, jak jsme se o něm bavili s kamarádkou, která má bohaté zkušenosti s opatrováním dětí různě po světě. Byla z něj velmi nadšená, říkala, že děti, o které pečuje, mají často problém se takhle samostatně rozhodovat a jít do akce po hlavě bez čekání na pokyny shora. Což mě při našem rozhovoru tehdy docela překvapilo. Takové děti vlastně neznám. A tak když jsem se v té těžší chvilce podívala na toto video, vyhrkly mi slzy dojetí. No jasně, že vím, proč to dělám. Pro naše děti a jejich (náš) nový svět. Svět, na kterém se dýchá čistý vzduch, pije se z řek a těla se oživují jedinečnou, s láskou vypěstovanou stravou. Svět, na kterém se žije v harmonii se vším živým.

  • Představ si vlastní brzkou smrt

IMG_20171002_124121

Možná vám to přijde moc. O smrti se u nás moc nemluví. Spíš tak šeptá. Ale já cítím, jak transformační ta představa je. A tak se občas se zastavím a zahloubám se nad tím, jak křehké je naše bytí. S jakou samozřejmostí přijímáme každý nový den. Jak se nám někdy nechce z postele, protože zase budeme muset to a to. A pak najednou přijde zpráva o tom, že někdo včera ještě byl a dnes už není. A tak si zkouším představit, že bych měla brzo umřít. Uvědomění konečnosti tohoto těla a prožívání se v něm mi vždy přinese odpověď na to, zda mám pokračovat touhle cestou, nebo jít jinudy. Velmi inspirativní kniha Čeho před smrtí nejvíc litujeme vypráví příběhy umírajících. Dočtete se zde, že nejčastěji litují toho, co neudělali, protože chtěli vyhovět lidem okolo nich a přitom zapomněli sami na sebe. Nebo měli strach udělat věci po svém. Ano. Občas mívám ještě strach. Ale kdybych měla zítra umřít… Jdu. Strach mě nezastaví.

 

  • Dělej vše po svém a naplno

To souvisí se vším výše uvedeným. Když se zasním, představuju si, jaký by byl život na téhle zemi, kdyby každý dělal to, co právě v tuto chvíli dělá tak po svém a naplno, jako když Radůza zpívá „Jednou to pomine, dobrý , zlý jen my ne“.

Zasněte se se mnou. A až otevřete oči, zkuste podobně dělat to, co právě děláte.

A na závěr se sluší ještě říct,

co jsem mu nechala já.

Tomu starému roku. Co jsem vyslovila nahlas v potní chýši a nenechala přejít hranici stanovenou půlnocí. Nechala jsem mu velikou část právě těch strachů spojených se vším, co jsem dnes popsala. Tedy se založením školy. Nechala jsem mu strach, že nejsem dost dobrá. Že to nezvládnu. Že toho moc neumím. Že že a že. Pár by se jich asi ještě našlo. A pár jsem si jich asi ještě nechala. Co kdyby se ještě někdy hodily, že jo… Ne, hodit se mi asi nebudou, ale až je objevím, podívám se jim do tváře a vzpomenu si, kolik jsem jich už překonala. A půjdu dál i když budou sebevětší. Protože vím, že je stejně vytvářím já. A já je přeci větší a silnější a všezahrnující. Pokud mu to tedy já dovolím. Takže zase já. Nikde nikdo, koho bych mohla osočit, že kvůli němu něco nemůžu. Nejsem oběť. Takže nepotřebuju viníka.

A pokud vás zajímá, jak to u nás v lese chodí, jak se děti učí, co vše k tomu umí využít a třeba si i přejete rozklíčovat nějaké otázky, které vás k chodu lesní školy napadají, těšte se na další články, které budou brzy následovat. Dočtete se například, jaké to je, když děti v lesní škole s úžasem zjistí, že v klasické škole se děti hlásí, nebo že dokonce sedí většinu dne v lavici a volně se pohybovat mohou jen o čase, který se jmenuje přestávka, a kterou ohlašuje nějaký zvláštní zvuk nazývaný zvonění. Nebo se dočtete o tom, jak uvažujeme, když přemýšlíme nad tím, zda vůbec dětem v pololetí předávat vysvědčení a, zda jsme jim ho opravdu předali:)

A pokud stále tápete, jak to vypadá v lesní školce, stáhněte si zdarma e-book 5 mýtů o lesních mateřských školách.

Mějte se pěkně a choďte (s dětmi) do lesa <3

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře