Jak se učí v lese aneb proč nejsme jako ze škatulky

FOTO5889Poslední dobou k nám často chodí do školy návštěvy. Ukazujeme jim naše oblíbená lesní zákoutí. Zrovna chvíli po tom, co se malým i velkým bez namočení podařilo přeskočit potok, ptá se maminka lesní předškolačky:

„A jaký je tedy váš den?“

„Scházíme se mezi osmou a devátou a společně začínáme v devět hodin ranním kruhem. V něm se přivítáme, podělíme se o to, jak se zrovna cítíme nebo co jsme viděli cestou do školy, zorientujeme se v tom, který den máme. Následuje společné zpívání motivované ročním obdobím, říkanky s důrazem na výslovnost a zapojení celého těla a práce s rytmem (Proč? Téma široké, možná na další článek, ale teď třeba proto.). Následuje intenzivní práce s tématem epochy, kterou právě procházíme a soustředěný téměř dvouhodinový blok zakončujeme vyprávěním pohádky, která koresponduje s probíhajícím obdobím.“

Maminka zkušeně povytáhne obočí: „Aha, takže jste waldorfská škola?“

„Eh. No to úplně nee“, zaskočí mě jednoznačné zařazení do jednoho z možných pedagogických směrů.

Tak co jsme vlastně zač?

Rozumím tomu, že zaškatulkování nám (zdánlivě) usnadňuje orientaci ve složitostech a rozmanitostech světa, ale zároveň vnímám, že jde o určité omezení a zjednodušení, které čím dál silněji ztrácí na významu. Cítím to podobně jako s náboženstvím. Dřív dávalo smysl vstoupit do škatulky a nechat se vést jejími předem stanovenými moudry a rituály. Ale dnes už většina z těch, kteří hledají cestu k něčemu nad námi, ví, že odpovědi nejsou tam venku u předních představitelů toho kterého systému.

Jsme stvořeni tak geniálně, že je v nás celý vesmír. Vše v jednom, jedno ve všem. (O prožitku jednoty jsem psala v článku o rituálním přechodu do nového roku.) Takže když začneme pátrat v sobě, objevíme všechny poklady světa. Cest, po kterých se můžeme vydat na tuhle dobrodružnou cestu, je mnoho a domnívám se, že většina z nich i směřuje ke stejnému poznání. Ale každý z nás je natolik jedinečný, že škatulek je čím dál víc.

A jak s tím tedy naložit ve vzdělávání?FOTO6033

Jasně. Nemá smysl, abychom objevovali Ameriku a šlapali po úplně nových cestách, pokud už nějaké trnité byly prosekány mačetou… ale omezovat se jednou škatulí, byť je sebekrásnější, mi pořád přijde jako omezování. Ale abyste si nemysleli, že naše škola jede, jak když pejsek s kočičkou vařili dort, pokusím se vám naši cestu osvětlit.

Naše komunitní škola se formovala v myšlenkách a snech asi čtyři roky. Mojí hlavní motivací po celou dobu byl čas trávený v přírodě. Čas věnovaný nikdy nekončícímu objevování všeho, co dokáže odhalit trpělivé a pozorné duši malý kousek lesa. V žádném jiném prostředí jsem neviděla děti tak rozsvícené a naplno ponořené do sebe a do činnosti, kterou právě konají. Nikdy jsem neviděla žádné z dětí, které je zvyklé být v lese, že by se dokázalo v přírodě nudit. Přestože tam s sebou nosíme maximálně nůž na vyřezávání.

Vše potřebné tu totiž vždycky je.

Teď trochu odbočím. Jeden z nejlepších seminářů, které jsem kdy absolvovala, vede německý přírodní pedagog Rudolf Hettich. Rudolf s sebou nosí do lesa cosi (tvarově mi to připomíná metličku, kterou míchám těsto na palačinky), čím měří něco, co je našemu oku neviditelné, leč přesto je to měřitelné. Říkejme tomu třeba energie. Mnohaletým pozorováním dětí v přírodě zjistil, že děti si s naprostou samozřejmostí vždy v přírodě vyberou místo s nejvyšší energií.

A víte proč děti často potřebují držet v ruce klacek a rýpat s ním v zemi? Protože klacek má většinou vyšší energii než člověk. Děti se tak automaticky nabíjejí. Zatímco například mobil má energii nižší, takže ji naopak čerpá z toho, kdo jej drží… myslete si o tom co chcete, věřte nevěřte. Ale pokud vás to zaujalo a pochybujete, jděte s dětmi do lesa a jen je pozorujte. Nekorigujte, nezakazujte, jen je nechte přirozeně plynout. Uvidíte sami.

Ale abych se vrátila k mé motivaci. Příroda tedy byla od začátku motivace číslo jedna. A od téhle jedničky se ve mně spolu s mými drahými spolutvořiteli zcela přirozeně odvinuly další principy, které jsme rozepsali zde. Těchto sedm principů tvoří základ. A z těchto kořenů vyrůstá škola v souladu s našimi životními zkušenostmi a cestami. Shodou okolností na cestě Šárky i na mojí pěšince byla mimo jiné waldorfská pedagogika. Čerpáme z ní, protože je nám velmi blízká. Ale také proto, že odpovídá z velké části našim principům.

Pro mě osobně byl ale na mé cestě směřující k roli průvodce dětí jeden milník, který se jmenuje

intuitivní pedagogika.

Více se o ní dozvíte například v tomto rozhovoru s Pavlem Kraemerem. Můj osobní prožitek z těchto seminářů je naprosto jedinečný v tom, že základem spolubytí mě, jako učitele či průvodce, a dětí, které máme za úkol takzvaně vzdělávat, je v bdělé přítomnosti, ve vnímání všeho, co se právě teď v naší bezprostřední realitě odehrává. Takže ano, mám například záměr, že dnes projdeme zkušeností číselné řady do dvaceti, mám nastudované a připravené jednotlivé kroky, jak k této zkušenosti můžeme přistupovat, ale často se mi stane, že zvolím v danou chvíli postup, který mě doma u příprav vůbec nenapadl, ale teď ho vidím jako velmi zábavný a pro děti fungující. A až třeba opět doma u knih zjistím, že jsem s dětmi právě použila Hejného matematiku, waldorf nebo montessori.

FOTO5928A další zásadní věc, kterou jsem pochopila díky intuitivní pedagogice, je skutečnost, že dítě je vždy a za všech okolností tou nejlepší verzí sama sebe. Není tedy naším cílem z něj udělat někoho lepšího, hodnějšího, poslušnějšího (brrr). Dítě vždy reaguje na své vlastní potřeby, které vycházejí z jeho vnitřního uspořádání a nastavení, je tedy zatím věrné samo sobě, bez ohledu na to, jestli zrovna tohle nastavení pedagoga vytáčí do černoty.

A mým cílem jako pedagoga v tu chvíli je být nastaven na svůj střed, na vědomí já a tím umožnit dítěti projevit jeho emoci, ale zároveň na ní nereagovat podobným nastavením. Je to takový nehodnotící mód, tedy stav, kdy přijímám situaci tak, jak je, aniž bych ji hodnotila, respektive aniž bych hodnotila dítě a jeho chování.

Ale abych to vysvětlila raději na příkladu. Právě máme epochu matematiky a minulý týden jsme psali do sešitu/učebnice násobky desíti. Všechny děti pracovaly, ale můj syn se nejdřív kroutil, pak vztekal a nakonec úplně zuřil. Nešlo mu to. A jak se stupňovala jeho frustrace, stupňovala se i ta moje. Namísto toho, abych byla ve svém nehodnotícím středu, cítila jsem, jak ve mně bublá lítost, strach, pocit vlastní neschopnosti, apod. Navenek jsem se snažila ovládat, ale bylo jasné, že je to naprosto k ničemu.

„Ale mami, Šárka to dělá s námi mnohem líp.“

Najednou jsem úplně zřetelně viděla, jak svými emocemi stavím minimálně čínskou zeď mezi látkou samotnou a Vojtovým pochopením dané látky. Až ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila a vyprázdnila jsem svůj vnitřní prostor od emocí, mohli jsme teprve normálně pokračovat.

Pokud vás tohle téma zaujalo, doporučuji vám přečíst si knihu Živá třída od Christophera M. Bacha.

Vybavuji si, že když jsem byla dítě, dospělí na mě působili jako lidi, kteří všechno vědí a se vším si umí poradit. Vyrostla jsem a zjistila, že to je podvod. Jsem dospělá, a čím jsem starší, uvědomuji si, že čím dál tím méně vím o světě, o naší úloze v něm, o našich podivných snahách ovládnout a podmanit si přírodu, zaměstnance, pacienty, klienty, nebo jak se to všelijak nazývá.

Proto v naší komunitní lesní škole vytváříme spolu s dětmi prostor, kde si nehrajeme na ty, kteří ví.FOTO6097

Ale spoluzkoumáme a učíme se, co to je být člověkem a jak naplno rozvinout svůj potenciál.

A pokud chcete vědět víc o tom, jak to u nás ve škole chodí, přijďte na Povídání o lesní komunitní škole Dítě v lese ve čtvrtek 15. března 2018 do dobříšské čajovny.

 

 

Za krásné fotografie děkujeme Tereze Bory a jejímu dobrému studiu TB fotografie <3

 

 

 

 

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře