Jak jsem přišla k lesní škole a školce

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní škole a školce.

Narodil se mi učitel a já s ním šla do lesa 

Vím, že v čase, který nemohu trávit se svým čtyřletým synem, je v té nejúžasnější péči, které se mu může dostat.

Vybrala si nás totiž lesní mateřská školka.

Ano, nepřeklepla jsem se. Cítím to tak, že jsem vedená láskyplnou silou, která mě vede přesně těmi cestami života, kterými je to pro mě nejlepší. A na jedné z těch cest je právě lesní školka, která naší rodině změnila život.

S úžasem sleduji, co všechno v této komunitě dětí umí, co se vzájemně učí, jak spolu vycházejí, jak spolu prožívají vše, co se okolo nich děje a to vše v prostředí, které považuji za přirozené. Je to prostředí, jehož podstata je tvořená tou samou jemnou esencí, která tvoří také nás. A věřím, že děti (na rozdíl od nás takzvaně dospělých) žijí s touto esencí ještě v jednotě.  

Ale to, jaký poklad lesní školka opravdu je, jsem neviděla hned od samého začátku. Když se blížil konec mé mateřské dovolené, začaly mě strašit obavy matky nadšené z neustálého naplněného spolubytí s mým synkem: S kým bude trávit čas, jaké budou jeho učitelky? (snad nééé jako ty v mé socialisme prodchnuté školce…), co když bude potřebovat pochovat?, všimne si ho někdo?, kdo mu bude utírat slzy?, nebudou ho posílat pryč, když dostane záchvat vzteku?

Otázek bylo mnoho a moje úzkost se zvětšovala.  Mojí tajnou nadějí ale byla lesní školka, která mi kdesi vzadu v hlavě našeptávala, že to by mohla být ta naše cesta k vyslání synka do světa. Prožila jsem sama značnou část dětství ve skautském oddíle, kde jsem s neutuchajícím nadšením zkoumala a prožívala život v přírodě s úžasnou partou kamarádů. Jenže šmarjáááá, to mi bylo dvanáct let! Ale co to moje chuďátko tříleté?! To si čaj ze smrkových výhonků v kotlíku ještě neuvaří!

Tady udělám malou vsuvku. Už před narozením syna jsem se začala obracet více do sebe, do svého nitra.  Po mnoha letech strávených s kamarádkou depresí a polykáním pilulek od naprosto netečných psychiatrů, jsem začala pátrat po smyslu života. Na této cestě byly časté cesty do Indie, navštěvování ášramů, meditace, jóga, prokousávání se knihami s mnoha nesrozumitelnými názvy i popisovanými technikami. Ano, cítila jsem se být na cestě ke svému JÁ. Jenže ten radikální zlom nastal až s porodem.

NARODIL SE MI UČITEL.

A teprve s ním nabrala má duchovní cesta pořádný směr.

Postupně jsem díky učiteli objevovala, že chci žít přirozeně. Tedy v souladu s tím nejpodstatnějším v nás. S tím, co není dodáváno zvenčí. Všechno totiž už máme připravené. Jen si uvědomit a rozpustit vzorce, které do nás celý život vtloukaly.

Postupně mi docházelo, jaké důsledky mají mé každodenní doposud tak samozřejmé rituály. Co bude s námi, když si každý z nás denně koupí kávu do kelímku? Co když každý z nás několikrát za den sáhne po papírovém kapesníku? Co když všichni budeme víc a víc používat látky, které sice z našich ušmudlaných sklenic udělají lesknoucí se, ale z planety už nikdy nezmizí. Co když všichni hodíme na jednu hromadu jednorázové plenky, které nám přeci tááák ulehčují život? Jak ta hromada bude veliká a kdy zmizí? Zastíní nám slunce? Uvidíme ho ještě někdy? Co když všichni budeme při sebemenším ouvej hrnout do našich těl, do našich chrámů podivné chemické sloučeniny o kterých nevíme vůbec nic a která nám „pomohou“ pouze vypnout zoufalé volání organismu o změnu myšlení a našich postojů?

Tento výčet by mohl být dlouhý. Zahrnuje v mém případě opravdu širokou škálu témat, k jejichž uvědomění mi pomohl můj učitel. Dalo by se to shrnout do jedné věty. Návrat k sobě? Návrat k podstatě? Ano. Za mě především návrat k přírodě, nebo možná lépe k přirozenému.

Ale teď už zpátky k lesu. Odhodlaně jsme jeli s učitelem tu podivnost okouknout. Auta a hluk maloměsta za námi. Před námi zelený prostor bez umělé hmoty, bez ostrých rohů nevzhledných zastaralých budov, bez barevných kroužků, které křečovitě svírají malé ručičky ve snaze zformovat malé stádo (začínala snad tady naše „stádnost“?!) … Ne! Když sundáme boty, cítíme hlínu mezi prsty, před námi kulatý prostor. Mongolská jurta na české louce. …

LESNÍ ŠKOLA A ŠKOLKA

To je to místo. To je to místo mého srdce.IMG_1047

Cítíte, že po narození vašeho potomka už nebude svět nikdy jako před tím? Jak zároveň s vývojem svého dítěte můžete vyrůst i vy?

Jak moc je důležité vést dítě v souladu s přírodou? A díky tomu se vrátit i sám k sobě? Jak vědomý přístup k našim dětem může změnit chod této planety?

Zodpovím vám všechny otázky, které souvisejí s vašimi pochybnostmi ohledně pobytu předškolního dítka v lesní školce. Doufám, že své obavy překonáte a lesní školku pro své potomky zvolíte a změní vám to život tak, jako mně.

A protože můj syn roste, nemohla jsem jinak, než založit navazující lesní komunitní školu, kterou jsme otevřeli v září 2017. Ráda se s vámi podělím o své zkušenosti radosti i starosti s tímhle dobrodružstvím spojené.