Neplakej, maminko! Aneb jak zvládat loučení.

Probouzím se do krásného slunečného rána. Je ještě chladno, ale z pod načechraných tmavých mraků vyplétají své sítě do světa sluneční paprsky.

img_53571

Cítím se tak lehce slavnostně. Dnes já i můj učitel začínáme další lesoškolkový rok. Těším se.

Přijíždíme ke školce, když Vojta vykřikne: „Mami, dívej, duha!“  Jakoby nám nebe potvrzovalo to příjemné vzrušení, které cítíme uvnitř. Přemýšlím, co nového se děti přes prázdniny naučily, co budou vyprávět, jak se asi změnily jejich tváře…

Září je ve školce prostě úžasné. Těhotné novými začátky, novými radostmi, novými zážitky, novými dobrodružnými výpravami.

Co všechno se v tomto roce narodí, přenese z neviditelného světa do hmoty …

Září umí být ale také někdy pořádně slzavé. I děti, které už jsou ve školce jako doma, jsou po prázdninách často zaskočené, znovu vplouvají na novou společnou vlnu a to s sebou někdy nese stýskání po těch nejbližších, kteří najednou nejsou nablízku. A tady hraje velikou roli to, jak se cítíme my, rodiče. Především pro maminky je někdy hodné těžké se s dítkem rozloučit. Kdo z nás sám nezažil srdceryvnou scénu ranního loučení u vrátek školky. (V našem případě by mohla vyprávět ručně malovaná dvířka od jurty.)

Jenže i v těchto situacích je náš potomek většinou „jen“ nastaveným zrcadlem. Děti nám promítají naše pocity, naše nejistoty, naše zážitky z dětství. A jak víme, děti umějí být neuvěřitelně vynalézavé, tvořivé a přesvědčivé.

U nás třeba probíhalo celé ráno v pohodě a klidu. A to až do okamžiku, kdy jsme se přiblížili k bráně a pan učitel spatřil usměvavou lesní průvodkyni. Uaaaa! Slzičky stříkají do všech stran, jak v kresleném seriálu.  A ve mně by se v tu ránu krve nedořezal. Úzkost stáhne hruď tak, že se téměř nemohu nadechnout.

V tu chvíli jsem většinou víc neviděla. Ale když jsem si pak našla chvilku a vrátila se v duchu do této situace, našla jsem tam zajímavou hromádku. Tak třeba hrůzostrašný pocit opuštěnosti smíchaný s nemyslností práce, do které tak neodkladně a nalinkovaně musím pospíchat (korunovaný vynálezem velkého bratra v podobě elektronické karty zaměstnanců hlásící vždy červeně pozdní příchod). Nebo pocit touhy sdílet ten dnešní den s panem učitelem v zelené voňavé náruči lesa. Anebo zasutá vzpomínka na mou umakartovou socialistickou školku (do té jsem se vrátila v této vzpomínce).

A máme to tady. Aha! No dobře, co tedy dělat s těmito pocity?

  1. Zvědomit veškeré zážitky a pocity, které nám tato situace vyvolává, případně si zkusit uvědomit, ve které části těla se tyto pocity koncentrují.
  1. Přijmout je jako přátele a pomocníky a netlačit je svým zděšením, odporem či něčím podobným zpět do podvědomí.
  1. Poslat několik nádechů a výdechů přesně do těch míst, kde se pocity somatizují.
  1. Uvědomit si svou projekci těchto pocitů do dítěte.
  1. Vymyslet si spolu s učitelem, robátkem naším, rituál, který nám oběma pomůže. Třeba každý večer před usnutím zapálit společně svíčku a vysvětlit, že každý máme v srdci takovýto plamínek, kterým jsme spolu spojení. A kdykoliv během dne, když je nám smutno, můžeme si na tento plamínek vzpomenout a ujistit se tak, že maminka je s námi celý den, i když ji zrovna nevidíme, v podobě toho společného plamínku. Plamínek můžeme společně v představě také zvětšit a oba se do něj schoulit, zabalit. Když jej pak zmenšíme zpět do srdce, foukneme ho svým dechem třeba do pěkného kamínku, který pak dítko může mít celý den v kapse.

A pak samozřejmě neváhejte domluvit se v (lesní) školce, aby v případě, že smutek bude neúnosný, dítě může požádat průvodce, aby mamince zavolal. Mému synovi stačilo ujištění, že kdykoliv o ten telefonát může poprosit. Nikdy neměl potřebu to opravdu udělat. Ale někdy je to pro děti tak těžké, že rodičům voláme.

Důležitým faktorem je také důvěra obou rodičů v průvodce (učitele), kterým dítě do péče svěřujeme. Jaký postoj totiž mají oba rodiče k pedagogům, takový postoj předávají (často nevědomě) i dítěti. Navíc maminka je s dítětem spojená duchovně i energeticky zhruba do sedmi let věku dítěte. Takže co prožívá maminka, prožívá i dítko.

Přesně si pamatuji, že když jsem si v práci okolo poledne s úzkostí povzdechla, co tam asi ten můj drobeček teď dělá, hned jsem se odpoledne při vyzvedávání dozvěděla, že okolo poledne plakal po mamince.

Takže nejdůležitější rada zní:

Neplakej, maminko! Důvěřuj svému dítěti, že prožívá právě teď ty nejlepší chvíle a že je všechny zvládne. Důvěřuj školce i průvodcům. A důvěřuj i sobě, že jsi v tuto chvíli udělala to nejlepší, co jsi mohla. A pokud to tak není, změň to.

Některé děti zkrátka potřebují svůj čas a rozhodně nestojí žádná práce za to, abychom to lámali přes koleno. Třeba by to šlo zařídit ještě jinak. Zkuste popřemýšlet. Dítě je v tomto věku velmi citlivé a zranitelné a potřebuje především vaši důvěru. Tu si pak ponese celý život a buď bude životu věřit, nebo …

A ještě k té duze.  Po chvíli se rozprostřela po celé obloze! Děti ji nadšeně pozorovaly a já si v duchu říkala, jaká se nám udělala krásná brána pro vstup do nového školkového období.

Tak nám všem přeji, aby ta brána byla požehnáním pro všechny naše „přechody“.

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře