Semafory pro život

Hned vedle naší lesní školky vede železniční trať. Ještě se nestalo, že bychom slyšeli zdálky vlak a děti okamžitě nezahodily vše, co mají právě v rukou a jako o závod se nehnaly mávat. Pokud se stane, že se někomu z nich v té chvíli nepodaří zkrotit třeba nazouvanou botu, nebo se zrovna ne a ne vymotat z hamaky, přichází zklamání, někdy se i slzičky objeví. K tomu ale hned ti, kteří stihli vlak vidět, podávají zprávu těm méně šťastným:

„Byla to drezína.“

„Byl to ten žlutej, co vozí lidi.“

„Byl to čmelák! Vezl tři vagóny štěrku!“.

IMG_6131

Přestože jsme na velmi málo frekventované trati, už od konce minulého školkového roku nás železnice zásobuje opravdu bohatými zážitky. Nejdřív se snad měsíc v kuse předháněly motorové pily, které se snažily odstranit „ty zlé nebezpečné“ stromy od tratě. Takže jsme chodili a snažili se převést co nejvíce stromových skřítků, kteří ztratili svůj strom.

Ale nakonec přišla i odměna. Nejenže děti měly možnost pozorovat tak vzácný úkaz, jako jsou muži fyzicky pracující, ale dokonce jsme od nich dostali krásné špalíky na sezení k ohni.

Další fáze prací našich milých drah představovala pro nás i pro děti záhadu. Neustále sem jezdila nejrůznější auta, jejichž účel nám, ženskému osazenstvu školky, nebyl zcela jasný. Okolo aut se motalo opravdu velké množství lidí (chápejte, jsme v lese, nejbližší trvale obydlené domy jsou od nás vzdálené a málokdy tady někoho potkáme) a roztodivného materiálu.

Postupně nám začalo svítat. Abych to zkrátila. Kousek od naší lesní školky je doslova lesní železniční přejezd. Neboli přejezd, ke kterému nevede cesta, alébrž cesta necesta. Je plná kamenů, výmolů a čím blíže k přejezdu, tím více spíš skála než cokoliv jiného. Za téměř čtyři roky, které působím v naší lesní školce, jsem zde viděla projet tak, ať nekecám, dvě auta. Tak a teď to přijde! Celý ten několikaměsíční shon, ty davy lidí, ty hromady aut… to vše kvůli tomu, aby nám na našem pustolesním přejezdu přibyl SEMAFOR!

A kdyby jen semafor… na obou semaforech (ano, když už jsme v tom lese, dáme pěkně z jedné strany semafory rovnou dva, kdyby náhodou jelen nevěděl!?!) odporné zařízení, které vydává nepříjemný monotónní zvuk, k semaforu zděný ohyzdný domeček, k domečku hromada kamenní. A abychom na pracující muže zřejmě ještě dlouho vzpomínali, k hromadě kamení také hromada odpadků (hlavně jednorázové kelímky od kávy).

Tak a odteď, milé děti, zapomeňte na to, že máte ouška, která dokážou slyšet vlak už z pěkné vzdálenosti, zapomeňte, že máte zbystřenou pozornost, kdykoliv se k trati přiblížíme, zapomeňte, že máte oči, které vlak při našem pilném rozhlížení uvidí. Zkrátka zapomeňte, že máte sami sebe a že se na sebe můžete v každé situaci spolehnout. Stačí zcela tupě a nevědomě zazírat na z velké dálky viděné protivné bílé světlo a nechat se ukolébat monotónním zvukem, který se rozléhá po jindy tak klidném a tichém lese.

IMG_6002

 

Tak. A teď milé děti, jaké ponaučení z toho plyne?

Jasně, rozčiluje mě, že jde spousta peněz někam, kde to není vůbec potřeba. Ale ještě více mě štve, že tento počin přinesl daleko více škody než užitku. A to mě vede k zamyšlení nad tím, kde všude jsme si v naší supermoderní civilizaci nechali nainstalovat semafory. A hlavně, kde už si vůbec neuvědomujeme, že tam nějaký semafor je a připadá nám to úplně normální! Kde všude jsme zapomněli na to, jak úžasně se dá naplňovat náš člověčí potenciál. Kde všude jsme nechali náš život řídit neživými věcmi?

Používáme všelijaké komunikační vymoženosti, namísto abychom rozvíjeli intuici a teIMG_5995lepatii. Vozíme se na vehiklech, které se točí, a čím dál víc zapomínáme na nohy. Znuděně „odpočíváme“ před obrazovkou, protože jsme zapomněli, že největší dobrodružství se právě odehrává v našem těle. Věříme, že jsme hloupí, protože nevíme tolik věcí jako internet. Protože nám nikdo v dětství neřekl, že všechny odpovědi světa, které potřebujeme od života dostat, nosíme v sobě. Nebo když najednou nejde elektřina. Chvíli se to dá vydržet. Ale pár hodin, dnů? To už je panika!

Tak moc věříme hmotě, až úplně ztrácíme ponětí o duchu. Já vím, možná se vám zdá mé hudrování moc přitažené za vlasy. Ale mně připadá, že se moc málo zamýšlíme nad tím, co opravdu ke svému životu potřebujeme. S klidem předáváme vládu věcem, které nám mají život ulehčovat, ale už jsme si nevšimli, že jsme se mezitím stali jejich otroky.

Mám na to ale jeden lék.

A opravdu funguje.

Vezměte děti za ruce a jděte do lesa. Aspoň na chvilku si uvědomte ten luxus, že tady nepotřebujete zkrátka NIC. Jen vnímat, hmatat, naslouchat, hýbat tělem (jak moc si uvědomujete, že jej máte?). Nádech a výdech.

Přeju vám krásné zimní (lesní) dny.

 

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře