Společně mimo a ještě na sněhu

Večer chodím spát mnohem později, než ve svém „běžném režimu“. Je toho totiž tolik zajímavějšího, než spánek! Hlavy skláníme nad šitím skřítků a pusy nám jedou za účelem sdílení našich životních příběhů, zážitků, či pohledů na chod světa.

Rána jsou rozdělena do několika fází. Fáze první (ještě za tmy): „Mami, můžu jít dolu?“ „Jo“, neochotně zamumlám probraná ze snu. Fáze druhá (již dlouho po kuropění): „Uaaaaaaaaaaaa“ nese se řev a dupot desatera párů malých nohou, které už „nevydržely dole“. Tak jo, už vstanu. Za chvilku vyrazíme na svah.

Už tušíte, kde jsme? Naše lesní školka vyrazila poprvé ve své historii na společný pobyt na horách. Tedy společný ve smyslu děti, rodiče (většinou oba, což považuji za skvělý úspěch!), starší i mladší sourozenci. Jen psi, kozy, ovečky a náš školkový morčín zůstali doma.

Když jsem začala chápat, že pobyt mého syna/učitele v lesní školce není jen o něm a o „zabezpečení jeho předškolní výchovy“, ale možná ještě více o mně, o nalezení skvělého místa pro můj duchovní růst, pro mé chápání souvislostí s přírodou, ale i s ostatními, podobně smýšlejícími lidmi, postupně se začala rýsovat představa také společně trávených dovolených.  Letní pokoušení zatím nevyšlo a nějakou chvíli to vypadalo, že nevyjde ani letošní společný zimní pobyt. Jenže nakonec vyšel. A jaký byl?

Prostě skvělý!

A nemyslete si, že nebyly předem žádné pochyby. Zejména mužská část (alespoň jak jsem to pozorovala doma) zrovna nejásala při představě dětského jásotu a ženského klábosení na jedné hromadě. O to víc si cením toho, že všichni překonali své obavy a šli do toho.

A co jsem se naučila?

Že když se bojím, že neumím uvařit pro třicet lidí, nakonec zjistím, že umím uvařit pro šedesát. (No nevadí, tak jsme měli dvakrát stejnou večeři.)

Že když jsou naše školkové děti pohromadě celý týden, umějí spolu vycházet tak báječně, že nebylo třeba řešit ŽÁDNÝ KONFLIKT!

IMG_3728Že děti jsou dost neuvěřitelné v rychlosti učení se čehokoliv, obzvlášť když se vzájemně posilují a podporují. Takže za těch pár dnů se z nich doslova vylíhli PÁNI LYŽAŘI a PANÍ LYŽAŘKY. A ta nakažlivá bezbřehá radost z učení! No nemějte pak celé dny přilepený radostný úsměv na tváři.

Že radost z lyžování našich malých lyžníků je tak nakažlivá, že i mnohý dospělý neodolal a lyže na nohy, byť i po dvaceti letech, radostně připnul.

Že i ty děti, které už doma nemají mladší sourozence, mohou zažít spolubytí i s úplně čerstvými bytostmi. (Díky „našim“ třem kojeňátkům.)

Že když tvoříme společně, dokážu vyrobit dokonce i tak krásného skřítka, jakého jsem si první večer nedovedla absolutně představit. (A také že i mistr tesař se někdy utne, aneb že i zkušená učitelka (nejen) v oboru „výroba hraček“ může zhyzdit skřítka přišitím frňáku a že díky tomu můžeme dvě hodiny v kuse brečet smíchy, jako když nám bylo náct.)

Že umí hrát na kytaru i tatínek, který to až do teď nikdy nepřiznal.

Že když děti neví, co to je horská služba, mohou to na horách zažít z první ruky a dokonce si i pak sáhnout na pravou sádru. (Matoušku, přejeme brzké zahojení <3)

Že v mnohosti a různosti je síla, pokud jsme ochotni a otevřeni to tak vnímat. Každý z nás je jedinečný a svou jedinečností zapadá do krásné společné barevné mozaiky, kterou můžeme prožívat a zároveň posilovat svou sounáležitost.

Že když někdo vaří stejná jídla jako já, mohou chutnat mnohem báječněji a vypadat úplně jinak. (No jo, jídlem jsem začala i skončila … mlask.)

Takže na závěr už jen díky všem zúčastněným! A díky našim dětem/učitelům, kteří nás takto pěkně dali dohromady.

Jo a na jaře jedeme zas.

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře