Ty jsi ale ošklivá holčička!

Píše se rok 1981, okolo mě umakartové malé stolečky a židličky, na oknech květináče plné rudých muškátů a nade mnou hřímá obrovská postava v jakési barevné zástěře. Sedím nad svou porcí jakéhosi blíže neidentifikovatelného pokrmu, ze kterého se mi dělá špatně, ale který i přes zjevnou nechuť se snažím dopravit do svých útrob, abych nezklamala postavu nade mnou. Soudružka učitelka přesto nespokojeně pokyvuje hlavou a kárá mě zdviženým ukazováčkem:

„Ty jsi ale ošklivá holčička!“

Ta věta se v tu chvíli zahryzává do mého zcela otevřeného pole představující čtyřletou bytost. Bytost, která touží po zkušenostech tohoto světa, bytost, která je láskyplně přijímá vše, co se v jejím zorném poli odehrává.

Tak.

A od tohoto okamžiku je neoddělitelnou součástí této bytosti fakt: „JSEM OŠKLIVÁ.“ Na konci není vykřičník. Je to zkrátka fakt, který nijak nehodnotím. Je to tak, stejně jako skutečnost, že po jídle mě čeká lžička, na které se leskne odporný rybí tuk. Stejně jako skutečnost, že mám dvě ruce a dvě nohy. Nebo jako to, že zítra ráno zase vyjde slunce.

Pomalu otevírám oči, vracím se do svého současného života. Konec dnešní regresní terapie. Jsem lehce v šoku. Celý život si tuhle skutečnost nosím s sebou!!! Byla tam schovaná tak pěkně vzadu v koutě, schoulená, nenápadná, leč ovlivňující můj život ve veškerém prožívání!

Cítím se asi tak o tunu lehčí. Lehčí o tunu něčeho, o čem jsem neměla tušení a s čím jsem se tak samozřejmě sžila, že mi to vůbec nepřipadalo divné! Ještě několik týdnů od této terapie cítím, jak můj život má úplně jinou kvalitu!

Prožívám se nově, zářivě, zase o něco prosvětleněji!

Regresní terapií se zabývám asi pět let. Její techniky používám především sama pro sebe, ale čím dál častěji také pro druhé. A právě od té doby, co je můj život úzce spojen s lesní školkou, téměř při každém sezení se objeví nějaká zapadnutá vzpomínka na má vlastní léta školková.

Tato připomenutí čtu především jako pomoc při uvědomování si toho, jak velkou moc mají vyřčená slova (nejen) u velmi malých dětí. Příliš málo si opravdu uvědomujeme, jak naše často i dobře míněná zvolání ovlivňují naše malé/velké učitele.

Ale nejde jen o ta negativní hodnocení. Úplně stejně působí i časté: „Ty jsi ale šikovný chlapeček!“ „Ty jsi tedy dobrá malířka!“ „Ty jsi opravdu skvělý tanečník!“  Která pronášíme, protože si myslíme, že je přeci dobré dítě pochválit. Jenže ouha.

Pochvala je vlastně druhem odměny. Pochvala se stává cílem, samotná činnost je druhořadá. Z řady činností tak mizí přirozený prožitek a radost, což je velké ochuzení života. Pochvaly vytvářejí závislost. Je to závislost na vnějším hodnocení, na druhých lidech, především pak na těch, kteří představují autoritu, což omezuje vnitřní svobodu člověka.“  Píše se ve skvělé knize Respektovat a být respektován.

A tak si každý den, když otevírám bránu naší školky, opakuji:

„Prosím o pomoc, ať mé dnešní spolubytí s dětmi je vědomé, ať nevychází z mých celoživotně osvojených vzorců, ale ať vychází z mé bdělé pozornosti každého jednotlivého přítomného okamžiku.“

Přeju si, aby se to dařilo všem, kteří o něco podobného usilují. <3

Barbora Pecháčková Uchytilová

Díky narození syna jsem se rozpomenula na svůj původ a začala tak svou cestu zpět k přirozenosti prostřednictvím neuvěřitelných možností, které nabízí pobyt v lesní školce. Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře